(Schůze opět zahájena v 9.02 hodin.) 

Místopředseda PSP Jan Kasal: Dámy a pánové, je 9.00 hodin, mám milou povinnost vás všechny srdečně přivítat na dalším pokračování 23. schůze. Věřím, že jste načerpali dostatek energie, takže projednávání nám půjde hladce. Prosím, abyste se přihlásili identifikačními kartami, případně mi oznámili, kdo má náhradní identifikační kartu.

Dámy a pánové, nacházíme se v situaci, kdy jsme před časem schválili, že prvním bodem dnešního jednání bude bod č. 78, tedy návrh na volbu členů vyšetřovací komise. Včera večer jsme však přerušili projednávání bodu č. 10. Já doporučuji, abychom skončili rozpravu k tomuto bodu a dokončili projednávání tohoto bodu a pak se věnovali bodu č. 78, pokud nejsou námitky. Zdá se, že nejsou, takže budeme pokračovat v projednávání bodu

Prosím, aby paní poslankyně Rujbrová a paní poslankyně Orgoníková se opět ujaly svých povinností. Jedna jako zástupce navrhovatelů, druhá jakožto zpravodajka pro prvé čtení. Budeme pokračovat v obecné rozpravě. Mám jednu písemnou přihlášku, a to od paní poslankyně Bartoškové. Takže prosím, aby jako první v dnešní části obecné rozpravy vystoupila paní poslankyně Bartošková.

Poslankyně Drahoslava Bartošková: Pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi jenom velice krátce několik slov na podporu právě projednávaného zákona o registrovaném partnerství. Přestože patřím k heterosexuálně orientované většině lidí, mám pochopení pro odlišnosti. (Smích v sále. Potlesk v části sálu. Výkřik: Výborně!) Přestože patřím - opakuji - k heterosexuálně orientované většině lidí, mám pochopení pro odlišnosti. (Smích.) Jestliže se někdo řízením osudu, bez jakéhokoli vlastního zavinění narodí s homosexuální či lesbickou orientací, má opravdu těžký život. A zvláště u nás, kde tolerance k menšinám jakéhokoli druhu je tradičně nízká. Právě proto je naší povinností takovýmto lidem jejich těžký život ulehčit.

Navíc přijetím tohoto zákona dáváme ostatním spoluobčanům důležitý signál, resp. mravní apel. Leckdo úzkoprsý si pomyslí: Jestliže státní moc se zabývá ochranou homosexuálů a lesbiček, tak to asi nebudou škodliví a nenormální lidé. A to je právě druhý důležitý smysl tohoto zákona, nejen ulehčit život menšině, ale vychovávat lidi k porozumění a pochopení pro druhé, kteří jsou také našimi bližními.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Bartoškové. Bude hovořit pan poslanec Nehera. Konstatuji, že pan poslanec Výborný má náhradní kartu č. 11.

Poslanec Jindřich Nehera: Pane předsedající, dámy a pánové, jsem si vědom, jak důležitý zákon právě projednáváme, a tak mi dovolte, abych se k tomuto návrhu rovněž krátce vyjádřil.

Pan kolega Krampera nám včera přiblížil, jak se s touto problematikou vypořádávají některé jiné země. Myslím si však, že tento výčet byl velice stručný, a tak si dovolím tyto informace, což si myslím, přispěje ke konečnému rozhodování této vážené Poslanecké sněmovny, jak naloží s tímto návrhem zákona o registrovaném partnerství osob téhož pohlaví.

Dámy a pánové, začnu tím, jak se s tímto problémem vypořádávají v daleké Brazílii. Návrh zákona č. 1151/95, o civilní unii osob stejného pohlaví, který byl předložen v říjnu 1995, řeší otázku partnerských práv registrovaných homosexuálních párů v oblastech, jako je dědictví, sociální zabezpečení, penze a přistěhovalectví.

Po studiu návrhu zákona parlamentní komisí, zabývající se otázkami sociálního zabezpečení a rodiny, o návrhu zákona o registraci partnerství stejnopohlavních párů diskutuje zvláštní komise v parlamentu.

Po ukončení její práce se očekává diskuse a hlasování o návrhu v poslanecké sněmovně, resp. senátu Brazilského národního kongresu. Brazilská veřejnost je myšlence zákona o registrovaném partnerství nakloněna zvláště poté, co brazilské úřady vypověděly 15. března 1996 ze země britského občana, který je dlouholetým partnerem představitele brazilského Sdružení za práva homosexuálů. Vypršela mu platnost víza a mohl se do Brazílie vrátit pouze poté, co mu bylo uděleno mimo brazilské území nové vízum. Celý případ vzbudil pozornost domácích sdělovacích prostředků a světových tiskových agentur.

Nyní bych se zabýval tím, jak tento problém řeší Dánsko. V Dánsku byly přijaty dva zákony týkající se dané problematiky, a to zákon č. 372 o registrovaném partnerství ze 7. června 1989, který zavádí a upravuje registraci partnerství homosexuálních partnerů, a zákon č. 373, který doplňuje dánský zákon o vzniku a zániku manželství, dědický zákon, trestní zákoník a zákon o dědické dani. Zákon č. 372 v čl. 1 umožňuje dvěma osobám stejného pohlaví provést registraci svého partnerství. Článek 2 se týká podmínek registrace partnerství, přičemž se aplikují patřičná ustanovení zákona o vzniku a zániku manželství. Ve druhém odstavci tohoto článku se stanoví, že partnerství může být registrováno za podmínky, že oba nebo alespoň jeden partner má trvalé bydliště v Dánsku a je dánské národnosti. Odstavec 3 potom ukládá ministru spravedlnosti, aby stanovil pravidla řídící postup registrace včetně zkoumání podmínek pro registraci.

Právní účinky registrace partnerství jsou upraveny v čl. 3 a 4. V prvním odstavci čl. 3 se říká, že registrace partnerství má stejné právní účinky jako uzavření manželství, ve druhém pak, že ustanovení dánského práva týkající se manželství a manželů se užijí obdobně pro registrované partnerství a registrované páry.

Článek 4 výslovně stanoví, která ustanovení dánských zákonů, jako je zákon o adopci, zákon o právní nezpůsobilosti a poručnictví, ustanovení dánského práva obsahující zvláštní pravidla, která se týkají jednoho z budoucích manželů, určující pohlaví této osoby, týkající se manželů, se pro registrované partnerství nepoužijí.

Odstavec 4 říká: ustanovení mezinárodních smluv se na registrované partnerství neužijí vyjma těch případů, kdy ostatní smluvní strany s takovýmto užitím souhlasí.

Právní úpravu zániku registrovaného partnerství obsahuje čl. 5. V prvním odstavci se uvádí, která ustanovení zákona o vzniku a zániku manželství a zákona o výkonu spravedlnosti se užijí obdobně pro zánik registrovaného partnerství. Druhý odstavec naopak zmiňuje článek zákona o vzniku a zániku manželství, jenž se pro zánik registrovaného partnerství neužije.

V závěru v čl. 7 jsou stanovena závislá území dánského státu, Faerské ostrovy a Grónsko, na nichž se tohoto zákona neužije, avšak královským výnosem s modifikacemi, které si zvláštní podmínky těchto území vyžadují, může být pro tato území užitelný. Podle čl. 6 vstoupil zákon v platnost dne 1. října 1989.

Zákon č. 373 doplňuje dánský zákon o vzniku a zániku manželství, zákon o dědictví, trestní zákoník a zákon o dědické dani, obsahuje doplňky vyplývající ze zavedení registrovaného partnerství. I tento zákon vstoupil v platnost 1. října 1989.

Za hlavní nedostatek této právní úpravy považují dánská sdružení homosexuálů nemožnost adopce dítěte, přístup lesbických žen k umělému oplodnění, neřešení práva na společnou péči o dítě, např. z předchozího manželství jednoho z partnerů, a podmínku dánského občanství a trvalého pobytu jednoho z partnerů v zemi, kterou považují za diskriminační.

Ve Finsku se vypořádávají s danou problematikou takto. Dne 28. května 1996 byl předložen ve finském parlamentu návrh zákona o registrovaném partnerství stejnopohlavních párů, který je zhruba ekvivalentem zákonů existujících v dalších skandinávských zemích. Podle průzkumu veřejného mínění podpořilo koncem května 1996 návrh zákona o registrovaném partnerství 67 % Finů. První diskuse o předloženém návrhu zákona o registrovaném partnerství proběhly ve finském parlamentu dne 5. června 1996. Návrh zákona byl poté předán legislativní komisi parlamentu, která si vyžádala zprávu od Ministerstva spravedlnosti o případných účincích zákona. Ministerstvo spravedlnosti mělo předložit zprávu do konce září 1996, kdy se očekávala další jednání legislativní komise. Tato komise pak měla na základě zprávy Ministerstva spravedlnosti rozhodnout o dalším postupu ve věci návrhu zákona o registrovaném partnerství.

Návrh zákona o registrovaném homosexuálním partnerství v čl. 1 stanovuje předpoklady uznání partnerství dvou osob stejného pohlaví. Předpoklady stanovené zákonem o manželství 234/29, podle nichž je třeba zjistit, zda neexistují zákonné překážky uzavření manželství, se mají aplikovat rovněž na partnerství. Osoba mladší 18 let nesmí uzavřít partnerství, v odůvodněných případech však ministr spravedlnosti může osobě mladší 18 let uzavření partnerství povolit. Před přijetím rozhodnutí o konkrétní žádosti by však měl být, pokud to okolnosti dovolují, vyslyšen zákonný zástupce osoby žádající o povolení.

Článek II návrhu zákona se zabývá procedurou uznání partnerství. Uzavření partnerství provádí za současné přítomnosti obou partnerů, svědků nebo příbuzných úřední osoba oprávněná vykonávat občanské sňatky. Další procedurální otázky by měly být řešeny výnosem.

Článek III zákona pojednává o zániku partnerství. Partnerství zanikne, jestliže jeden z partnerů zemře nebo je zákonem prohlášen za mrtvého. Partneři jsou oprávněni požádat o rozvod po uplynutí rozvažné doby podle podmínek předepsaných zákonem o manželství 324/29. Pokud však partneři žili odděleně po dobu předchozích dvou let, jejich partnerství lze rozvést bez podmínky uplynutí zákonem stanovené rozvažné doby. V případě rozvodu podle tohoto zákona uzavřených partnerství jsou kompetentní pouze finské jurisprudenční soudy. Ve všech ostatních záležitostech by se mělo užít rozvodu podle ustanovení zákona o manželství.

Ve IV. článku se návrh zákona dotýká právnických účinků partnerství. Uznání partnerství má stejný právní účinek jako uzavření manželství. Předpisy týkající se manželství a manželů se užijí na uznané partnerství, pokud není stanoveno jinak.

Vzhledem k otázce uplatnění zákona o adopci a tímto zákonem stanovených předpisů partneři nejsou zákonem pokládáni za manžele. Svatebního obřadu týkající se ustanovení zákona o manželství se neužijí na uznání partnerství. Návrh zákona o registrovaném partnerství byl doplněn o důvodovou zprávu, v níž byla sumarizována zjištění komise pro rodinné záležitosti z jara 1992, že na rozdíl od právní situace heterosexuálních párů jsou partnerství osob stejného pohlaví ve značně odlišné situaci. Jelikož heterosexuální páry mohou využít k řešení svých případných partnerských problémů ustanovení zákona o rodině, která se na stejnopohlavní páry nevztahují, podle komise nebylo dosaženo rovnosti před zákonem.

V důvodové zprávě k návrhu zákona se dále praví, že nejméně jeden z budoucích uznaných partnerů by měl být finským občanem nebo mít trvalý pobyt ve Finsku. Návrh zákona dále v případě partnerství osob stejného pohlaví nepočítá s církevním obřadem. Uzavření stejnopohlavního partnerství nezakládá nárok na adopci dítěte párem. V případě dětí v péči jednoho z biologických rodičů žijícího v partnerském vztahu s osobou stejného pohlaví však zájem dítěte vyžaduje, aby zákon umožnil oběma partnerům dohodnout se na společné péči o dítě jednoho z partnerů, např. pro případ úmrtí či nemoci biologického rodiče dítěte za účelem umožnit zastupování dítěte ve škole, u lékaře apod. partnerem biologického rodiče tohoto dítěte aj.

Ustanovení článku III dědického zákona, o dědickém právu, vlastnickém právu k majetku se mají vztahovat rovněž na uznané partnery. Tito mají být zrovnoprávněni se sezdanými páry v oblasti zdanění či rozhodnutí o přiznání sociálních dávek.

Ve Francii se rovněž zabývají tímto problémem a řeší ho následujícím způsobem.

Podle informací francouzského parlamentu nebyl dosud ve Francii s konečnou platností projednán ani zákon, ani návrh zákona o registrovaném partnerství dvou osob stejného pohlaví. Otázka rovnosti homosexuálního soužití s heterosexuálním partnerstvím je ale v současné době aktuální i ve Francii. Ukazuje to např. rozsudek soudu v Belfortu, který přiřkl lesbickému páru nárok na náhradu škody jako manželskému páru. Již v roce 1993 začaly radnice dnes již téměř 300 francouzských měst vydávat alespoň na dobu jednoho roku ve společné domácnosti žijícím stejnopohlavním párům certifikát o soužití, který jim umožňuje přístup k některým sociálním službám, např. poskytnutí sociálního bytu či půjčky od magistrátu, bankovním úvěrům, popř. rodinné slevě na státní železnici ve výši 25 %.

V srpnu 1993 schválilo francouzské Národní shromáždění zákon, kterým se zdravotní pojištění jednoho z homosexuálních partnerů rozšířilo na druhého partnera bez příjmu. Kvalifikace se podmiňuje životem dotyčných partnerů ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku před uplatněním nároku.

Dne 30. září 1995 představily organizace AIDS zabývající se bojem proti epidemii HIV a občanské sdružení Kolektiv pro smlouvu o občanské unii společný návrh zákona o sociální unii, který je obdobou zákonů o registrovaném partnerství existujících ve skandinávských zemích a jenž se neomezuje pouze na partnerství osob stejného pohlaví, nýbrž zahrnuje i ostatní nesezdané páry. Podle průzkumu pořádaného o Institutem pro výzkum veřejného mínění (BIFOP) dne 24. května 1995 se 79 % Francouzů vyslovilo pro legislativní řešení otázek týkajících se dědictví po zesnulém partnerovi stejného pohlaví a 63 % pro stejná práva homosexuálních druhů s heterosexuálními druhy.

Dne 9. května 1996 vyšel v prestižních novinách text výzvy francouzské vládě, aby ukončila diskriminaci homosexuálů. Tuto výzvu podepsalo 234 prvních signatářů, významných osobností francouzského veřejného a kulturního života. Výzva 234 za právní uznání homosexuálních párů obsahovala explicitní požadavek zavedení zákonného statutu nesezdaných párů, ať už homo- nebo heterosexuálních.

Holandsko. Problematika uznání soužití homosexuálních párů je již od konce 80. let aktuální i v Holandsku. Dne 19. října 1990 Nejvyšší soud rozhodl, že podle holandského práva je zahraniční partner bez ohledu na to, zda se jedná o partnera stejného, či odlišného pohlaví, pokládán za člena rodiny.

Toto rozhodnutí položilo právní základ vydávání povolení k pobytu pro stejnopohlavní partnery holandských občanů. Pokud pracují či sídlí v Holandsku rovněž občané jiných členských států Evropské unie, mohou podle výkladu smlouvy o volném pohybu pracovních sil uvnitř EU holandskými soudy požádat o udělení povolení k pobytu pro závislou osobu z nečlenské země Evropské unie.

Dne 8. června 1994 byl v Holandsku předložen návrh zákona o registrovaném partnerství. Tento návrh zákona byl dále zpracován za účelem vyhotovení zprávy, kterou na základě nařízení ministra pro kontrolu zákonodárné činnosti vypracovaly příslušné komise a kde byla dvěma pracovními skupinami přetvořena. V této zprávě se zavádějí pro partnery, kteří nemohou na základě daného holandského práva uzavřít manželství, partner stejného pohlaví a pokrevní partner, dvě formy dobrovolné registrace, a to tzv. registrace prostá a registrace kvalifikovaná. Prostou registrací se partnerům otevírá možnost používat určitých výhod. Přinejmenším po dobu trvání registrovaného partnerství a jeden měsíc po jeho ukončení dává registrace partnerům právní podklad pro vzájemnou vyživovací povinnost. Partner může využít nároku na určité výhody v oblasti sociálního zabezpečení, daňového práva nebo přidělení bytu. Naproti tomu kvalifikovaná registrace má širší právní následky i v dalších oblastech manželského práva. Registraci provádějí úřady státní správy.

Partneři mají také povinnost se vzájemně vyživovat, ovšem pouze do ukončení vztahu. Návrh dosud neprošel parlamentní procedurou. V průběhu dva roky trvající diskuse o podobě zákona o registrovaném partnerství se kromě konceptu registrace partnerství začaly objevovat názory, že namísto vytváření zvláštního zákona by se měly hledat možnosti, jak zpřístupnit institut manželství partnerům stejného pohlaví, aby se zabránilo jejich dalšímu vydělování se ze společnosti.

Dne 16. dubna 1966 pak holandský parlament schválil rezoluci vyzývající vládu, aby do 1. srpna 1997 předložila návrh zákona otevírající institut manželství homosexuálním párům. Neexistuje objektivní ospravedlnění zákazu manželství stejnopohlavních párů, pravilo se v rezoluci.

Druhá rezoluce, jež byla přijata ve stejný den, se vyslovila pro rovná práva homosexuálů a osaměle žijících osob na adopci dětí a instruovala vládu, aby tuto oblast dále studovala a případně ji legislativně řešila ve svém návrhu zákona. Ministerstvo spravedlnosti v komisi pro studium možných dopadů uvažované legislativy. Tato komise musí předložit zprávu vládě, jež by pak měla v termínu určeném parlamentní rezolucí předložit návrh zákona parlamentu.

Podle průzkumu veřejného mínění 70 % obyvatelstva nenamítá nic proti tomu, aby homosexuální páry měly právo na sňatek. Dnes již přes 300 místních úřadů v Holandsku vydává stejnopohlavním párům osvědčení o společném životě, které však má spíše symbolický význam. Podobně jako ve Francii, Belgii a USA umožňuje partnerům stejného pohlaví prokázat trvalost jejich partnerství při uplatňování nároků na zaměstnanecké a partnerské výhody, jako jsou rodinné či partnerské slevy na železnici, rekreaci apod., sociální služby, pokud jsou tyto k dispozici.

Irsko: Podle informací parlamentu Irské republiky nebyl dosud předložen žádný návrh zákona, jenž by řešil otázku uznání partnerství dvou osob stejného pohlaví. Začátkem července 1996 však vláda Irské republiky zveřejnila text vládního návrhu zákona o rovnosti v zaměstnání, který by zamezil diskriminaci na základě sexuální orientace pohlaví, zdravotního postižení, náboženského vyznání, rasy, etnického původu či příslušnosti ke kočovným společenstvím, jako jsou mj. irští cikání, dráteníci, příslušníci ekologických a duchovních společenství, a jenž by postavil mimo zákon sexuální obtěžování v zaměstnání a při přípravě na zaměstnání.

Irský parlament měl projednat návrh zákona o rovnosti v zaměstnání na podzim roku 1996. Návrh zákona o rovnosti v zaměstnání rozšiřuje zákon z roku 1993, jenž zakazoval sexuální diskriminaci na pracovištích a podle kterého nemohli být zaměstnanci propuštěni ze zaměstnání na základě jejich sexuální orientace. Irská národní organizace, zájmová skupina za zrovnoprávnění gayů a lesbiček, tento krok vlády uvítala a vyjádřila naději, že koncem roku 1996, resp. začátkem roku 1997, bude předložen návrh zákona o rovném statutu, který by zabránil diskriminaci v oblastech mimo zaměstnání, např. přístup ke službám, jako ubytování, poradenství, inzerce a jiné, mj. na základě sexuální orientace. Podle informací ústřední organizace Glen v Irské republice dosud Glen ani žádná jiná organizace s požadavkem uznání stejnopohlavních partnerství nevystoupila.

Island: Dne 4. června 1996 poslanci islandského parlamentu schválili zákon č. 564 o uznaném partnerství. Tento zákon předložený ministrem spravedlnosti vstoupil v platnost 27. června 1996. Je založen na islandském zákonu o manželství a jde de facto o manželství s výjimkou nemožnosti adopce dětí registrovanými partnery, nemožnosti lesbických žen v tomto partnerství podstoupit umělé oplodnění a nemožnosti církevního sňatku. Znění zákona se v mnoha ohledech podobá zákonům existujícím v jiných skandinávských zemích, navíc však zavádí možnost společného opatrovnictví registrovaných partnerů nad dětmi jednoho z partnerů, od zastupování partnerových dětí ve škole či u lékaře až po sdílení odpovědnosti za výchovu a materiální zajištění dítěte.

Pokud jeden z partnerů - biologický rodič dítěte - zemře, rodičovská práva a povinnosti přecházejí na pozůstalého partnera. Článek 1 o uznávaném partnerství praví, že dvě osoby stejného pohlaví mohou uzavřít uznané partnerství. Článek 2 stanovuje podmínky uzavření uznaného partnerství.

V druhém bodu výkladu přiloženého k zákonu se uvádí, které části zákona o manželství se aplikují i na uznaná partnerství. Podmínky zahrnují věk 18 let - § 7 druhé části zákona o manželství - způsobilost k právním úkonům z hlediska věku - § 8 - a nepříbuznost partnerů v přímé linii - § 9. Partnerem se nemůže stát osoba adoptovaná druhým partnerem - § 10. Dále je zakázána bigamie - § 11 - a rovněž se zapovídá možnost uzavření nového partnerství před zákonným ukončením partnerství minulého - § 12.

V této souvislosti se uvádí, že v zákoně o manželství obsažená ustanovení o nutnosti řádného majetkového vyrovnání s předchozím partnerem se vztahují i na uznané partnerství. To je - explicitněji řečeno - v § 1 článku 5 zákona o uznaném partnerství, kde se praví, že právní status uznaného partnerství je stejný jako status manželství. Uznané partnerství může být uzavřeno pouze tehdy, jestliže alespoň jeden z partnerů je islandským občanem a má trvalé bydliště na Islandu. Článek 3 stanoví, že před oficiálním uznáním partnerství musí obě strany stvrdit, že předpoklady takového partnerství jsou naplněny.

Výklad certifikátu o uznání partnerství je podán ve třetí části zákona o manželství. Ministr spravedlnosti vydá přesnější instrukce týkající se certifikátu.

Ve čtvrtém článku se uvádí, že oddání takových partnerství vykonají šéfové policejních okrsků, popř. jejich právnicky vzdělaní zástupci.

Paragrafy 21 - 26 zákona o manželství stanovují způsob vydání certifikátu. Článek 5 zákona o uznaném partnerství praví, že osoby žijící v uznaném partnerství požívají stejných práv jako osoby v manželském svazku s výjimkou toho, co je řečeno v článku 6.

Co platná legislativa stanovuje o manželství a podle zákona sezdaných manželek, se vztahuje rovněž na uznané partnery. Článek 6 pojednává o výjimce týkající se adopce. Adopce se týkající paragrafy zákona o manželství se neužijí na uznané partnery. V šestém bodě k zákonu přiloženého výkladu se však uvádí, že možnost, že jeden z partnerů má již při vstupu do uznaného partnerství dítě ve své péči, se musí vzít do úvahy. V případě, kdy dítě jednoho z partnerů žije s uznanými partnery, je obvyklé a v zájmu dítěte, že § 3 článku 30 zákona o právech dítěte týkajících se zákonné péče o dítě v situaci, kdy jeden z rodičů není biologickou matkou či otcem dítěte, se užije stejně jako v případě manželství.

Ustanovení o osobách oprávněných požádat o umělé oplodnění se nevztahují na uznaná partnerství. Co právo říká o pohlaví podle zákona sezdaných manželů, se v případě uznaného partnerství neužije. Co stanoví mezinárodní dohody signované Islandskou republikou, se nevztahuje na uznané partnerství, pokud s tím všechny strany dohody nesouhlasí.

V sedmém článku zákona se uvádí: Uznané partnerství se považuje za ukončené v případě úmrtí jednoho z partnerů, v případě jeho zrušení či rozvodu.

V sedmém bodě k zákonu přiloženého výkladu se praví, že ustanovení o zániku manželství - článek 5 podrobněji projednává v páté a šesté části týkající se rozvodu zákona o manželství - se aplikují rovněž na uznané partnerství.

Osmý článek rozšiřuje platnost ustanovení o zrušení, rozvodu a rozdělení majetku obsažených v zákonu o manželství na uznané partnerství. Ustanovení týkající se zániku manželství a vypořádání zániku podle zákona se rovněž vztahují na uznaná partnerství.

V článku 8 se dále praví, že jestliže partnerství bylo uznáno na Islandu podle článku 113 zákona o manželství, je vždy možné se obrátit na islandský soud navzdory ustanovení článku 114 téhož zákona. Navzdory tomu, co je uvedeno v § 1 článku 123 zákona o manželství, islandský soud je vždy oprávněn řešit záležitosti vztahující se k partnerstvím uznaným v této zemi.

Bod 8 přiloženého výkladu vyjasňuje odkazy na zmiňované články zákona o manželství.

Článek 113 zákona o manželství poskytuje islandským soudům širší pravomoc v přijetí rozhodnutí na základě článku 113. Podmínky týkající se trvalého pobytu - viz první a druhá část § 1 článku 114 - a státní příslušnosti - viz třetí a čtvrtá část téhož paragrafu - žalované strany jsou širší a není třeba odděleného života partnerů před podáním návrhu na rozvod soudu. Tyto širší podmínky jsou ospravedlněny skutečností, že vzhledem k omezenému mezinárodnímu přijetí uznaného partnerství by mohlo být obtížné obrátit se v této záležitosti na soud mimo Islandskou republiku. Podle článku 9 o uznaném partnerství vstoupil v platnost dne 27. června 1996.

Ve svém putování bych se chtěl zastavit na Novém Zélandě. Na Novém Zélandě zatím nebyl předložen žádný návrh zákona o registraci partnerství dvou osob stejného pohlaví.

Úřady vykazují liberálnější přístup k přistěhovalectví homosexuálních partnerů novozélandských občanů. Zatímco do roku 1993 byly žádosti o přistěhování na základě humanitárních či jiných závažných důvodů posuzovány ministrem pro přistěhovalectví případ od případu, od roku 1993 se udělují stejnopohlavním partnerům novozélandských občanů povolení k trvalému pobytu a výkonu výdělečné činnosti automaticky, např. v případě společného vlastnictví majetku na Novém Zélandě, prokazatelné vzájemné citové a ekonomické závislosti aj.

Dne 10.9.1993 novozélandský parlament přijal zákon č. 82/93 o lidských právech, který vstoupil v platnost dne 1.2.1994. Ve druhé části zákona týkající se nezákonné diskriminace jsou v článku 21 zakázané důvody diskriminace použity na stejnopohlavní páry aplikované odkazy. V § 1 v čl. 21 se konstatuje: Pro účely tohoto zákona zakázanými důvody diskriminace jsou - jenž znamená status žití ve stavu charakteru manželství, rodinný stav, jenž znamená být sezdán, případně ve stavu charakteru manželství s konkrétní osobou, sexuální orientace, což znamená heterosexuální, homosexuální, lesbickou či bisexuální orientaci.

Jelikož zákon o manželství z roku 1955 nespecifikuje pohlaví stran manželství a výslovně zakazuje pouze uzavření těch sňatků, kde by mohlo dojít k ohrožení genového fondu, tři lesbické páry se obrátily na soud se žádostí o potvrzení jejich práva na uzavření sňatku. Dne 28.5.1996 Nejvyšší soud prohlásil, že není v jeho pravomoci rozhodnout, zdali neexistuje bližší specifikace pohlaví v zákoně o manželství, zakládá právo stejnopohlavních partnerů k uzavření manželství. Tyto páry by se měly se žádostí o uzákonění přístupu stejnopohlavních párů k manželství obrátit na parlament, rozhodl soud.

Podle informací rakouského parlamentu existují v Rakousku ve spojitosti s homosexuály pouze trestněprávní ustanovení. Požadavek zrovnoprávnění homosexuálních partnerství s heterosexuálními se objevil v návrhu rozhodnutí, podaném v červnu 1995, v němž byla spolková vláda vyzvána, aby předložila odpovídající návrh zákona. V odborné literatuře byl diskutován návrh požadovat otevřenou formu uznání homosexuálního partnerského soužití, která by partnerům poskytla možnost uzavřít před notářem smlouvu o partnerství. Partneři by mohli jejím prostřednictvím založit řadu vzájemných povinností, jako např. vyživovací povinnost. K odstranění přetrvávající kriminalizace a diskriminace homosexuálů vyzývají rakouskou spolkovou vládu již několik let četné domácí a zahraniční organizace homosexuálů spolu se sdruženími bojujícími proti šíření infekce HIV, způsobující dosud fatální onemocnění AIDS.

Dle informací portugalského parlamentu nebyl dosud předložen k projednání žádný návrh zákona, který by řešil právní otázky soužití dvou osob stejného pohlaví. Představitelé národní organizace za práva gayů v současné době usilují o zahrnutí sexuální orientace mezi zakázané důvody diskriminace uvedené v čl. 13 portugalské ústavy, což vidí jako prioritu. O právní řešení statutu stejnopohlavního partnerství budou usilovat až po zahrnutí sexuální orientace do antidiskriminační klauzule.

Španělsko. I když návrh zákona o registrovaném partnerství nesezdaných párů nebyl ve španělském parlamentu dosud předložen, rovněž ve Španělsku je otázka legislativního řešení nesezdaných partnerství aktuální. V současné době probíhají konzultace mezi opozičními stranami o podobě návrhu zákona o registrovaném partnerství, který skýtal možnost registrace jak stejnopohlavních partnerů, tak i nesezdaných heterosexuálních partnerů. Barcelona a další španělská města a provincie zahájily registraci stejnopohlavních partnerů žijících ve společné domácnosti. Tato registrace jim umožňuje přístup k existujícím sociálním službám a zaměstnaneckým výhodám. Katalánský Nejvyšší soud v Barceloně přiznal v červenci 1996 kolumbijskému partnerovi španělského občana právo na udělení trvalého pobytu ve Španělsku. Rozhodnutí Nejvyššího soudu se stalo precedentem v oblasti přístupu imigračních úřadů k cizím homosexuálním partnerům španělských občanů. Prioritou španělské organizace za práva homosexuálů a dalších gayů je v současné době přijetí zákona o registrovaném partnerství.

Ve Švédsku byl dne 23.6.1994 přijat zákon č. 1117 o registrovaném partnerství podle rodinného práva. První kapitola zákona upravuje registraci partnerů. Článek 1 umožňuje dvěma osobám stejného pohlaví, aby požádaly o registraci svého partnerství. V článcích 2 a 3 jsou vymezeny podmínky, které umožňují uskutečnění registrace. Podle článku 2 se registrace může uskutečnit, jedině pokud alespoň jeden z partnerů je švédský občan s trvalým pobytem ve Švédsku. Článek 3 vyjmenovává důvody, pro které nemůže být registrace uskutečněna. Těmito jsou věková nepřiměřenost, to znamená minimálně 18 let, příbuzenský vztah, to znamená spřízněnost v přímé sestupné nebo vzestupné linii, vlastní sourozenci atd., dosud trvající manželství nebo registrace.

Pokud chtějí uskutečnit registraci nevlastní sourozenci, je k tomu třeba svolení vlády nebo úřadu, jenž je k tomuto vládou pověřen. Šetření o tom, zda neexistuje nějaká překážka v registraci, je stanoveno článkem 4. V článku 5 jsou uvedena ustanovení manželského zákona, která se užívají pro postup šetření překážek sňatku a jež se odpovídajícím způsobem uplatní na toto řešení. Články 6, 7 a 8 se věnují samostatné proceduře registrace. Článek 6 říká, že registrace proběhne za přítomnosti svědků. V článku 7 se vyžaduje, aby se partneři dostavili k registraci současně. Každý z nich potom odděleně vysloví souhlas s registrací jako odpověď na otázku položenou mu osobou provádějící registraci. Osoba provádějící registraci je poté prohlásí registrovanými partnery. Jestliže nebyla registrace provedena, tak jak je uvedeno, respektive pokud osoba, která registraci provádí, nebyla k tomuto úkonu zmocněna, je registrace neplatná. V případě neplatnosti registrace z uvedených důvodů může být rozhodnutí v této věci, jestliže k tomu existují mimořádné důvody, schváleno vládou. Věc může být zvážena na žádost jednoho z partnerů, anebo pokud oba partneři už zemřeli na žádost jejich dědiců. Článek 8 vymezuje pro provádění registrace právně kvalifikovaného soudce okresního soudu nebo osobu jmenovanou krajskou správní radou. Článek 9 vyjmenovává ustanovení zákona o manželství, nařízení vlády a zákona týkajícího se určitých mezinárodněprávních vztahů, jež souvisí s manželstvím a poručnictvím, které se užijí v souvislosti s registrací.

Kapitola 2 se týká zániku registrovaného partnerství. Podle čl. 1 registrované partnerství zaniká smrtí jednoho z partnerů nebo soudním rozvodem. Čl. 2 se odvolává na ustanovení zákona o manželství, která se užijí odpovídajícím způsobem tehdy, nastanou-li problémy související se zánikem registrovaného partnerství. V čl. 3 jsou definovány tzv. partnerské případy. Jsou to případy, které souvisí se zánikem registrovaného partnerství, a případy vyžadující soudní řízení za účelem určení existence registrovaného partnerství. Tyto případy musí být podle čl. 4 projednávány před švédským soudem vždy, pokud registrace byla uskutečněna podle tohoto zákona.

Kapitola 3 je věnována právním účinkům registrovaného partnerství. V čl. 1 se říká: Registrované partnerství má stejné právní účinky jako manželství, ovšem s výjimkou uvedenou následně. Ustanovení o statutu a jiná legislativa vztahující se na manželství a manžele se užijí odpovídajícím způsobem pro registrované partnerství a registrované partnery, pokud není stanoveno jinak v článcích 2 až 4. Čl. 2 výslovně říká, že registrovaní partneři nemohou ani společně, ani jednotlivě adoptovat dítě, ani nemohou být určeni ke společnému výkonu dozoru nad nezletilcem, k postavení speciálně určených poručníků podle zákona o rodičích, dětech a poručnících. Zákon o umělém oplodnění a zákon o mimotělním oplodnění nelze na registrované partnery užít. Podle čl. 3 se na registrované partnery neužijí ustanovení uplatitelná na manžele, jejichž užití se týká zvláštního zacházení s jedním z manželů výhradně z důvodů jeho pohlaví. Na registrovaná partnerství se také podle čl. 4 neužijí ustanovení výnosu týkajícího se určitých mezinárodních vztahů souvisejících s manželstvím, adopcí a poručnictvím.

Zákon vstoupil v platnost dne 1. ledna 1995. Za hlavní nedostatek této právní úpravy považuje národní sdružení Švédská federace pro práva homosexuálů nemožnost adopce dítěte, přístupu lesbických žen k umělému oplodnění a neřešení práva na společnou péči o dítě, např. z předchozího manželství jednoho z partnerů, a podmínku švédského státního občanství a trvalého pobytu jednoho z partnerů v zemi. Heterosexuální páry mohou uzavřít sňatek již za dodržení podmínky státního občanství jednoho z partnerů v zemi plánovaného uzavření sňatku, kterou považují za diskriminační.

Podle informací neexistují zatím ve Švýcarsku zvláštní pravidla pro regulaci soužití partnerů stejného pohlaví. V lednu 1995 byla parlamentu předána petice požadující rovná práva pro stejnopohlavní páry s 85 000 podpisy. Petice za přirozenou rodinu a proti rovným právům pro homosexuální páry čítající 90 000 podpisů byla parlamentu předána v říjnu 1995. Švýcarská Národní rada se otázkou rovných práv homosexuálních párů zabývala a konstatovala, že nelze ospravedlnit nerovný přístup vůči partnerstvím homosexuálních občanů a že situace homosexuálních partnerů a partnerek musí být hlouběji zkoumána. Zkoumáním možností právního řešení postavení stejnopohlavních párů byla pověřena komise švýcarského ministerstva spravedlnosti, jež by měla ještě v tomto roce či začátkem roku příštího předložit zprávu spolkové radě. Dne 13. června 1996 přijala švýcarská Národní rada rezoluci vyzývající vládu, aby připravila projekt zákona o partnerství homosexuálů. Konzervativními silami navržená rezoluce proti přijetí zákona o stejnopohlavním partnerství byla odmítnuta. Očekává se, že by k předložení vládního návrhu legislativního řešení situace homosexuálních párů a k jeho projednání parlamentem mělo dojít během 12 až 24 měsíců.

V září 1996 se v ženevském kantonu mělo konat referendum o návrhu kantonálního zákona o registrovaném partnerství. Otázka zlepšení právního postavení stejnopohlavních životních společenství je diskutována zejména v zájmových sdruženích gayů, např. ve výboru Rovná práva pro homosexuální páry.

Ve Spojených státech amerických neexistuje jednotný zákon o zrovnoprávnění homosexuálních partnerství. Některé státy USA však již vydaly této problematiky se částečně týkající zákony, a to zákon o občanských právech homosexuálů, zákon o statutu partnerství osob žijících ve společné domácnosti.

Kromě toho na stejnopohlavní partnerství pamatují četné firmy, města, oblasti a univerzitní zařízení, zejména tím, že tato partnerství uznávají jako partnerství osob žijících ve společné domácnosti a umožňují jejich registraci. Kromě toho existují v těchto městech a větších správních obvodech směrnice pro partnerství osob žijících ve společné domácnosti, popř. tarifní úmluvy, které vymezují pravidla registrace.

S registrací partnerství je spojena řada zvýhodnění, např. uvolnění ze služby při úmrtí partnera, právo navštěvovat partnera v nemocnici a konzultovat jeho zdravotní stav s ošetřujícím lékařem. Někde rovněž zdravotní pojištění a daňové výhody.

Dne 14. srpna 1996 vstoupil zákon o partnerství osob žijících ve společné domácnosti ve správním obvodu Santa Clara v Kalifornii, který zahrnuje 15 měst a má 1 600 000 obyvatel.

Odvolací soud ve státě New York potvrdil práva stejnopohlavního partnera pokračovat v obývání bytu s kontrolovaným nájemným i po smrti partnera, kterému byl dotyčný byt pronajat.

Ve věci opatrovnictví odvolací soud ve státě Minnesota rozhodl o právu partnerky stát se její opatrovnicí poté, co při automobilové nehodě utrpěla rozsáhlé poškození mozku a další zranění.

Dne 9. srpna 1996 soud v Portlandu ve státě Oregon rozhodl, že komise pro zaměstnanecké výhody porušila ústavu státu Oregon, jelikož odmítla přiznat výhody pro rodinné příslušníky zaměstnanců zdejší státní univerzity. Prohlásil, že neschopnost zajistit přístup ke stejným výhodám jak heterosexuálním párům, tak stejnopohlavním párům založeným na dlouholetém, manželství identickém angažovaném vztahu, se rovná diskriminaci. Toto rozhodnutí vytvořilo precedens v oblasti přístupu homosexuálních partnerů žijících ve společné domácnosti se státním zaměstnancem k výhodám pro rodinné příslušníky.

Dne 20. května 1996 Nejvyšší soud v případě Romer versus Evens rozhodl, že tzv. dodatek II k ústavě státu Colorado schválený v roce 1992 53 % voliči v referendu je neústavní. Tento dodatek byl přijat poté, co několik měst ve státě Colorado vydalo směrnici zakazující diskriminaci na základě sexuální orientace v bydlení, zaměstnání, vzdělání, veřejném ubytování a ve zdravotních a sociálních službách. Schválení dodatku II znamenalo zákaz veškerých zákonů ochraňujících gaye-občany před diskriminací. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatoval: Musíme dojít k závěru, že dodatek II neklasifikuje homosexuály za účelem řádného konání práva, nýbrž proto, aby je ve vztahu ke komukoli jinému znerovnoprávnil. To stát Colorado nemůže činit. Stát tedy nemůže vyjmout skupinu osob z ochrany svých zákonů. Takto se nařizuje. Ve svém rozhodnutí se Nejvyšší soud Spojených států odvolal na klauzuli o rovných právech obsaženou ve 14. dodatku americké ústavy, podle které nemůže být žádné osobě upřena rovná ochrana ze zákona, a potvrdil dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu Colorado, který označil dodatek II za neústavní.

Na Havaji se tři homosexuální páry ucházely o povolení uzavřít sňatek. Poté co byla jejich žádost ministerstvem zdravotnictví, jež vydává povolení k sňatku, zamítnuta, se odvolaly a v květnu 1993 Nejvyšší soud státu Havaj rozhodl, že odepření práva na uzavření sňatku stejnopohlavních párů je diskriminační na základě pohlaví, a tím v rozporu s ústavou státu Havaj poskytující všem občanům rovná práva.

Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu je diskriminace na základě pohlaví podřízena stejným právním standardům jako diskriminace na základě rasy etnického původu či náboženského vyznání. Nejvyšší soud v případě "Baer versus stát Havaj" vrátil případ nižší instanci a usnesl se, že stát by musel prokázat závažný zájem, aby diskriminace stejnopohlavních párů v oblasti přístupu k uzavření sňatku byla ospravedlnitelná. Zákonodárci ustanovili komisi ke zkoumání sexuální orientace a práva, jež ve své zprávě konstatovala rozsáhlou diskriminaci homosexuálních párů ve společnosti.

Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu je diskriminace na základě pohlaví podřízena stejným právním standardům jako diskriminace na základě rasy etnického původu či náboženského vyznání. Nejvyšší soud v případě "Baer versus stát Havaj" vrátil případ nižší instanci a usnesl se, že stát by musel prokázat závažný zájem, aby diskriminace stejnopohlavních párů v oblasti přístupu k uzavření sňatku byla ospravedlnitelná. Zákonodárci ustanovili komisi ke zkoumání sexuální orientace a práva, jež ve své zprávě konstatovala rozsáhlou diskriminaci homosexuálních párů ve společnosti.

26. dubna 1996 Senát státu Havaj zamítl sněmovnou předložený návrh zákona zakazujícího vydání povolení k uzavření sňatku stejnopohlavním párům. V odborné právnické literatuře se očekává, že poté, co se případ "Baer versus stát Havaj" během příštích 12-18 měsíců opět dostane před havajský Nejvyšší soud, bude právo na uzavření sňatku stejnopohlavním párům přiznáno. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v případě "Baer versus stát Havaj" představovalo významný precedens, jelikož do května 1993 nikdy nebyla v USA použita argumentace, že diskriminace na základě sexuální orientace je diskriminací na základě pohlaví.

Jelikož na základě čtvrtého článku Ústavy Spojených států musí každý stát uznat soudní rozhodnutí přijatá ve všech ostatních státech, kladné rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Havaj o právu homosexuálních párů na uzavření sňatku by znamenalo, že všechny ostatní státy USA by musely tyto na Havaji uzavřené sňatky uznat. Při této možnosti se v Kongresu Spojených států vytvořila silná opozice, jež odpověděla návrhem zákona na obranu manželství, který dovoluje státům neuznat v jiném státě uzavřené homosexuální sňatky a definuje manželství pouze jako svazek mezi mužem a ženou.

Řada politiků vidí východisko v podpoře projektu partnerství osob žijících ve společné domácnosti. Organizace pro občanská práva spolu se zájmovými sdruženími homosexuálů zastávají stanovisko, že by federální vláda neměla zasahovat do záležitostí, které se týkají jednotlivých států. V případě, že havajský Nejvyšší soud rozhodne o právu stejnopohlavních partnerů uzavřít manželství, hodlají tyto organizace podat stížnost k Nejvyššímu soudu Spojených států. Tolik tedy problematika ve Spojených státech.

Ve Velké Británii nebyla dosud přijata žádná zvláštní právní úprava regulující partnerství osob stejného pohlaví. Z platných předpisů vyplývá, že zde oproti heterosexuálním partnerům není přímá možnost sňatku pro homosexuální páry a existuje celá řada předpisů, které tomu brání. Ministerstvo životního prostředí však vydalo 14. května 1996 směrnici, ve které instruuje obecní úřady, aby při udělování obecního bytu nabídly ve společné domácnosti trvale žijícím dospělým osobám možnost společného práva na užívání bytu. Tato úprava umožňuje, aby jeden z partnerů mohl po smrti svého partnera nadále užívat obecní byt. Místní úřady v některých městech však tento přístup praktikovaly již před vydáním směrnice. V červnu roku 1996 vládní daňový úřad rozšířil výklad kategorie "závislá osoba", který pro příště zahrnuje partnera stejného pohlaví. Po partnerově smrti může pozůstalý partner stejného pohlaví obdržet část jeho penze, prohlásil mluvčí daňového úřadu.

Od roku 1994 se stále zřetelněji objevuje posun v britské soudní praxi. Na základě nového výkladu zákona o adopci z roku 1978, podle kterého může požádat o adopci buď pár, anebo jednotlivec, v partnerském vztahu žijící lesbické ženy v roce 1994 navzájem adoptovaly partnerčiny děti. Dne 26. června 1996 Nejvyšší civilní soud kladně rozhodl o odvolání gaye-ošetřovatele proti rozhodnutí soudu nižší instance nepovolit adopci pětiletého, těžce postiženého chlapce, o něhož společně se svým partnerem od listopadu 1994 se souhlasem místního odboru sociální péče pečoval. Nejvyšší civilní soud kladné rozhodnutí ve věci žádosti o adopci zdůvodnil následovně: Záležitosti týkající se sexuální orientace, životního stylu, rasy, náboženství nebo jiných charakteristik zúčastněných stran musí být samozřejmě vzaty do úvahy. Nelze však dopustit, aby tyto převážily nejlepší zájem dítěte.

Rozhodčí pro odvolání v imigračních záležitostech již v šestnácti případech kladně rozhodl o odvolání proti rozhodnutí ministerstva vnitra o deportaci cizího státního občana žijícího v dlouhodobém homosexuálním vztahu s britským občanem. Jednotlivá odvolání jsou posuzována případ od případu a je zkoumáno, jestli se na ně nevztahuje výklad termínu "závažné důvody", obsaženého v ustanovení § 164 zákona HC 251.

22. července 1996 se právní soud obrátil na Evropský soudní dvůr v Lucemburku se žádostí o rozhodnutí v případě týkajícím se britské zaměstnankyně v dopravě. Její zaměstnavatel odmítl navzdory svému prohlášenému závazku nediskriminovat poskytnout jízdní výhody pro rodinné příslušníky zaměstnanců její partnerce, jelikož není muž. Pracovní soud požádal Evropský soudní dvůr jako instituci odpovědnou za rozhodování v případech sporů vyvolaných interpretací nebo aplikací evropských smluv nebo legislativou na těchto smlouvách založenou, aby rozhodl, zdali se všeobecný zákaz diskriminace na základě pohlaví v zemích Evropské unie vztahuje i na diskriminaci partnerů stejného pohlaví stejným způsobem, jako se vztahuje na diskriminaci partnerů opačného pohlaví.

V odborné právnické literatuře se očekává, že rozhodnutí Evropského soudního dvora v této věci vytvoří důležitý precedens, který bude nutno brát v úvahu při navrhování jakékoliv legislativy, definující proceduru oficiálního uznání stejnopohlavních partnerství v členských zemích Evropské unie.

Další kroky ke zlepšení právního postavení homosexuálů jsou navrhovány gay-sdruženími. Konstatuje rozsáhlou diskriminaci homosexuálních párů ve Velké Británii a požaduje odpovídající změny v oblasti adopčního práva, pracovního práva, dědického práva, daňového a důchodového práva.

Věřím, že moje stručná informace pomůže této Poslanecké sněmovně zodpovědně rozhodnout při konečném hlasování. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Jindřichu Neherovi za jeho - jak sám označil stručnou - informaci a prosím, aby se slova ujal pan poslanec Miloslav Ransdorf.

Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, chápu, že byly v minulosti civilizace, které stály na mluveném slovu, ale u nás lidé jsou nejméně 200 let gramotní, což je prokazatelné od doby Marie Terezie a Josefa II. Čili je s podivem, proč nám kolegové z republikánské strany čtou již potřetí v průběhu projednávání tohoto zákona analýzu Parlamentního institutu, když - jak říkám - v této zemi jsou lidé gramotní a práce Parlamentního institutu jsou všeobecně dostupné. Opakování je sice matka moudrosti, ale myslím si, v tomto případě se spíš jedná o nudu.

Já bych chtěl vaši pozornost soustředit na jiné záležitosti, které nebyly zmíněny v této - jak říkal kolega Nehera - stručné zprávě. Chci upozornit na to, že problematika, o kterou jde, má vždy určitý konkrétní civilizační kontext. Byly společnosti v minulých staletích a tisíciletích, které s tímto jevem žily naprosto bez problému. Má původní profese se týkala dějin filozofie a mohu říci, že třeba každý čtenář Platonových dialogů by mohl zjistit, že starým Řekům soužití s touto formou dá se říci partnerského vztahu vůbec nedělalo žádné problémy. Že to mělo dokonce i své určité vazby třeba na společenské uspořádání. Že byl např. elitní vojenský oddíl v Thébách, který byl spjatý tímto - chcete-li - citovým poutem.

Myslím si, že i když velká část naší populace, dokonce většina, je nábožensky vlažná nebo ateistická, pořád v hlavách lidí fungují určité zděděné stereotypy, které pocházejí z dob, kdy právě populace byla nábožensky aktivní.

Za celým tímto problémem a negativním vztahem značné části lidí k této menšině stojí totiž koncept lidského hříchu a pádu lidí do hříchu a určité negativní hodnocení lidské sexuality obecně. A tím spíš určité její specifické podoby.

Myslím si, že uniká některým lidem, že byli církevní otcové i středověcí teologové, kteří měli k lidské sexualitě velice kladný poměr, např. svatý Augustin, největší církevní otec, hodnotí na rozdíl od řeckých církevních otců, třeba otců kappadockých, kladně tuto stránku lidského života, ale všeobecně se dostalo do lidského povědomí, že je to něco, o čem se tak říkajíc ani na veřejnosti nemá mluvit a co by mělo být spíše z nějakého otevřeného projevu utlumeno.

Dámy a pánové, demokracie se měří - pokud jde o její zralost - i poměrem k menšinám. To bylo z této tribuny opakováno mnohokrát při různých příležitostech a domnívám se, že to platí i v této souvislosti. Navíc je to menšina, která má 3 - 4 % v průměru v různých populacích. Dá se říci, že je to menšina, která nemůže změnit svůj statut. To je navíc okolnost, která by měla vést ještě k výraznější toleranci.

Domnívám se, že lze nalézt i u významných osobnosti v minulosti příklady, jak potlačování této otázky a netolerantní vztah uváděl mnohé lidi vysloveně do neřešitelných situací, do psychických traumat a do životních osudů, které byly poznamenány tragikou. Namátkou uvedu tři lidi z různých epoch, kteří se setkali právě s netolerancí většiny.

U nás to byl např. známý katolický kněz, spisovatel, vlastenec Bohuslav Balbín. Málo se ví, že za jeho cestováním, postrkováním po vlastech českých bylo to, že projevoval právě tuto orientaci a že na tuto záležitost bylo pochopitelně v tehdejší době nahlíženo jako na něco nepatřičného.

Podobně je to v případě Petra Iljiče Čajkovského, známého hudebního skladatele, který těžko snášel i vzhledem k tomu, jaká panovala atmosféra v jeho době, to, jak je na tuto záležitost nahlíženo. Sám o sobě se s tím nemohl smířit a přispělo to k nesporné tragice jeho života.

V nejnovější době mohu uvést jinou osobnost, která tento problém otevírala i na veřejnosti a stala se jednou z prvních obětí nově propuknuté pandemie - dá se říci - v podobě AIDS, tj. Michel Foucault, velký francouzský filozof a kritik umění, historik, člověk, který otevíral společenským vědám nové horizonty.

Domnívám se tedy, že nejenom kulturní tradice, nejenom to, že v řadě kultur není tak jednoznačně odmítavý vztah, jaký donedávna byl v křesťanském a postkřesťanském prostředí, nejenom to, že je to otázka práv menšin, že je to otázka lidských práv obecně, ale také i dopadu na jednotlivé osudy lidí, známých lidí, kteří jsou schopni ilustrovat naléhavost tohoto problému, to všechno by nás mělo vést k tomu, že bychom se od dědictví nezvládnutelné koncepce hříchu i ve svém vědomí či podvědomí osvobodili a abychom tuto normu podpořili. Děkuji vám.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi. O slovo se přihlásil pan místopředseda Zvěřina.

Místopředseda PSP Jaroslav Zvěřina: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já bych se pokusil ušetřit nás všechny čtvrtého a pátého čtení materiálu, který jsme právě vyslechli. Dovoluji si navrhnout zkrácení řečnické lhůty v tomto bodě na dvakrát deset minut. Děkuji. (Hlasy republikánských poslanců: Pozdě. Už je to hotové!)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Návrh zazněl. Dámy a pánové, je 10.36 hodin, v 10.38 hodin dám o návrhu pana místopředsedy Zvěřiny hlasovat.

Pan poslanec Severa má náhradní kartu č. 7. Všechny jsem vás odhlásil. Prosím vás o novou registraci.

Dámy a pánové, pan místopředseda Poslanecké sněmovny Zvěřina navrhl, abychom ve shodě s jednacím řádem rozhodli o tom, že řečnická lhůta se zkrátí na dvakrát deset minut u tohoto bodu. Rozhodneme o tom hlasováním.

Dříve než budeme hlasovat, chtěl bych říci všem poslancům, kteří používají nadále mobilní telefony v rozporu s usnesením sněmovny, že toto jejich počínání je na škodu především tomu, že stenografky, které zaznamenávají veškeré dění v naší sněmovně na magnetofonový pásek, mají velké problémy, a tudíž jsme se rozhodli s veškerou tolerancí v tomto směru pro příští dny skoncovat. Berte to, prosím, na vědomí. (Poslanec Bláha z místa: A co pokuty?)

A nyní v hlasování poř. č. 158 rozhodneme o návrhu pana místopředsedy Zvěřiny. Kdo je pro? Kdo je proti? Děkuji.

Hlasování skončilo. Výsledek pro 109, proti 16. Návrh pana místopředsedy Zvěřiny byl přijat.

Nyní bude hovořit pan předseda klubu SPR-RSČ. Pan poslanec Tlustý má náhradní kartu č. 8. Poté se přihlásil pan poslanec Petr Vrzáň.

Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedající, dámy a pánové, moc se omlouvám, ale musím zpochybnit to hlasování, protože jsem chtěl hlasovat pro tento návrh a bohužel podle toho, že se nerozsvítilo signalizační zařízení, mohu usuzovat, že jsem tam zaznamenán, že jsem nehlasoval. Takže zpochybňuji toto hlasování. Byl jsem pro.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Bývá obvyklé, že se podíváme, jak hlasovací zařízení zareagovalo na váš podnět, protože několikrát už jsme se s podobnou věcí setkali. Nicméně je to námitka ve smyslu jednacího řádu proti hlasování.

Pan poslanec Sládek má v tomto případě pravdu, takže v hlasování pořadové číslo 159 rozhodneme o jeho námitce.

Kdo souhlasí s námitkou pana poslance Sládka? Kdo je proti? Děkuji.

Hlasování skončilo pro pana poslance Sládka úspěšně, protože mu dalo za pravdu 116, proti bylo pouze 6 poslanců.

V hlasování č. 160 znovu rozhodneme o procedurálním návrhu pana místopředsedy Zvěřiny. Hlasování 160 jsem zahájil.

Táži se, kdo je pro? Kdo je proti? Děkuji.

Hlasování skončilo výsledkem pro 116, proti 14.

Doufám, že v tuto chvíli žádné námitky nebudou a že mohu pozvat k řečništi pana poslance Petra Vrzáně.

Promiňte, jen pro časomíru. Lhůta je 10 minut, ne 2 minuty.

Poslanec Petr Vrzáň: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážení páni kolegové, vážení hosté, dámy a pánové, dříve než začnu svůj příspěvek, dovolte mi, abych se krátce jménem klubu SPR-RSČ ohradil proti výtce, kterou směrem k našemu klubu adresoval pan dr. Ransdorf, a sice v tom smyslu, že se zde čtou stejné materiály. Domnívám se, že pokud se některé oficiální zdroje prolínají, že to není na škodu. Pokud se nepletu, stále ještě platí ono slavné "opakování - matka moudrosti".

Dovolte mi ale jiný pohled a jeden z mnoha možných pohledů na tuto problematiku. Zákon o registrovaném partnerství by měl dát homosexuálním párům možnost právně upravovat jejich vztahy. Osobní vztahy založené na vzájemné vazbě, rodinných poutech a trvalém přátelství jsou významnou součástí sociální sítě každého jedince. Splňují základní citové předpoklady a zajišťují bezpečí v době krizí a v různých obdobích života, především ve stáří. Trvalé vztahy zabraňují izolaci a opuštěnosti. Bojují proti vykořeněnosti, ochraňují a udržují osobní integritu jednotlivců. Z těchto důvodů je třeba stálé a závazné vztahy mezi homosexuály podporovat.

V zahraničí se v poslední době krystalizují dva přístupy k řešení potřeby právní úpravy stejnopohlavních partnerství. Podle dosud převládajícího přístupu by zákon neměl dávat homosexuálnímu partnerství stejný status, jako má manželství. Manželství je nejzákladnější sociální jednotka a přirozený systém pro výchovu dětí. Manželství má výjimečný status a vztah mezi dvěma homosexuály mu nelze stavět na roveň. V tomto případě jsou vhodnější a přijatelnější pojmy registrace a partnerství. Pojmy sňatek a manželství by měly zůstat vyhrazeny pro heterosexuální partnerství s jeho ideologickým a náboženským postavením.

Liberálněji se k úpravě partnerství dvou osob stejného pohlaví postavili např. poslanci holandského a lucemburského parlamentu, kteří přišli s návrhem novelizace stávajícího zákona o manželství tak, aby jej bylo možno uplatnit i v případě homosexuálních párů. Zastánci tohoto přístupu argumentují především tím, že vytváření zvláštní zákona o registrovaném partnerství by de facto znamenalo další diskriminaci homosexuálů, pouze takovou novelizací zákona o manželství, která by pro příště zahrnovala také možnost uzavření civilního sňatku dvěma osobami stejného pohlaví, což lze podle nich završit úsilím o začlenění stejnopohlavních párů do širší občanské společnosti.

Existují zde samozřejmě zřetelné praktické paralely mezi stálým homosexuálním partnerstvím a manželstvím.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Dámy a pánové, promiňte. Chtěl bych poprosit pana předsedu výboru Špidlu, aby respektoval usnesení Poslanecké sněmovny a stejně tak jako ostatní kolegové - aspoň v to doufám - mobilní telefon nejen zasunul do kapsy, ale také vypnul, protože se ukázalo, že i zapnutý telefon působí negativně na kvalitu magnetofonového záznamu. Děkuji za pochopení.

Poslanec Petr Vrzáň: Pane místopředsedo, já to plně podepisuji, cítím s vámi, ale domnívám se, že by bylo možné zvážit novelu tohoto usnesení, a sice přijmout usnesení k odnětí licence společnosti Eurotel a Radiomobil. Myslím, že by to bylo daleko účinnější, než nás omezovat v jednotlivých telefonních hovorech.

Pokračuji. S výjimkou práva na sňatek a práva adoptovat děti by bylo možno ustanovení použitelná pro manželské páry také aplikovat na registrované partnerství. Možnost homosexuálních párů registrovat svá partnerství znamená, že společnost uznává závažnost společného života dvou lidí stejného pohlaví ve stálém citovém vztahu. Postoje k homosexualitě prošly během posledních let značnými změnami souběžně s tím, jak se prohlubovalo poznání problematiky homosexuality a pochopení sociální situace homosexuálů.

Příčiny homosexuality jsou stále nejasné. Existují však dobré důkazy o tom, že sexuální orientace je prokazatelná již ve velmi mladém věku. Homosexualita je hluboce zakořeněnou a stálou součástí osobnosti a je nepopiratelně částí lidské přirozenosti jako heterosexualita. Okolo 5 - 10 % populace je čistě homosexuální, ostatní tíhnou k heterosexualitě stejně jako mnoho těch, kdo jsou především heterosexuálně orientovaní, mají tendence k homosexualitě. Současný převládající odborný názor je ten, že nehledě na svou sexuální orientaci jsou homosexuálové jako skupina normálně a osobně rozdílní jako heterosexuálové. Homosexuální dispozice je nicméně stále častým důvodem značných osobních problémů a společenské postoje stále vedou k životu plnému obtíží a ke společenské izolovanosti mnoha homosexuálů. Možnost veřejné registrace a právní úpravy kromě řešení praktických právních a finančních problémů může také pomoci stabilizovat vztahy mezi homosexuály a usnadňuje jim jejich společný život. Neexistence možnosti právně zakotvit svůj vztah přináší značné komplikace rovněž těm stejnopohlavním párům, kde jeden z partnerů je občanem cizího státu. Bez ohledu na vzájemnou citovou a ekonomickou závislost, často i společný majetek, musí oba partneři dlouhodobě překonávat množství překážek, chtějí-li žít společně.

V řadě případů tyto komplikace vedou až k rozpadu vztahu.

Významným důvodem pro právní úpravu je potřeba regulovat majetková i jiná práva a povinnosti mezi partnery navzájem a mezi párem a společností. Přes názory na původ manželství a jeho hlavní význam je třeba zdůraznit, že manželství je také právní smlouva, která upravuje finanční situaci lidí, kteří žijí v uzavřeném svazku a jsou závislí jeden na druhém. Také jiné než manželské páry mohou žít v tak uzavřeném vztahu, že potřebují upravit své společenské a ekonomické záležitosti. Rostoucí počet homosexuálních párů tvoří stálé vztahy s uzavřenými pouty a společným hospodařením.

Rozdíl mezi manželstvím jako náboženskou institucí a jako finanční a právní smlouvou je asi zřetelnější v zemi, kde je obligatorní civilní svatební obřad s právními důsledky a církevní obřad, který je náboženským aktem bez právních následků. Ekonomické podmínky, ve kterých homosexuální páry žijí, jsou stejné jako podmínky manželských párů s výjimkou podmínek týkajících se odpovědnosti za děti. Homosexuální páry mají stejně citové a praktické důvody pro oboustranná práva a povinnosti a stejnou potřebu chránit slabší stranu. Homosexuální páry mají stejně jako spolu žijící heterosexuální partneři možnost uzavřít soukromoprávní smlouvy, mj. o dědictví a spoluvlastnictví, bydliště a vybavení domácnosti. Do určité míry tak mohou docílit toho, na co mají nárok manželské páry, právo automaticky ze zákona. Bohužel, takové řešení často nepostačuje. Existují zde právní omezení, která soukromé smlouvy nemohou překročit. Zkušenosti také ukazují, že velmi málo homosexuálních partnerů stejně jako spolu žijící heterosexuální páry využije možnost takovou smlouvu uzavřít, mj. proto, že takové smlouvy obyčejně neupravují poměry pro případ smrti jednoho z nich, zánik partnerského vztahu apod. Proto je obecně uznávána nutnost právní úpravy v této oblasti. Je nepochybné, že pár, který společně hospodařil po mnoho let, by měl mít možnost např. dědit jeden po druhém bez závěti a že přeživší partner by měl nabýt práva ke společnému bydlišti.

Je zde ovšem celá řada dalších důvodů. Lze volit úpravu buď jistých zvlášť významných ekonomických aspektů, nebo úpravu širšího spektra názorů týkajících se povinností párů vůči společnosti jako celku. To mj. zahrnuje také to, že partneři v registrovaném partnerství jsou zavázáni se navzájem podporovat, že právní ustanovení týkající se majetku, která se uplatňují na manželské páry, se také uplatňují na registrovaná partnerství, že partner má právní nárok na dědictví po smrti druhého partnera a že právní ustanovení vztahující se na společné daně a sociální výhody, která se užívají pro manželské páry, se užijí také pro registrované partnerství.

Existuje také značný počet právních ustanovení, která jsou určena k tomu, aby zabránila manželským párům využít svého postavení k jiným osobním výhodám, a jsou zde dobré důvody, proč toto ustanovení užít také na homosexuální páry.

Nicméně, protože se čas pomalu nachyluje, dovolte mi závěrem sdělit, že SPR-RSČ po zvážení všech pro a proti došla k závěru, že tento návrh zákona nepodpoří a doporučuje sněmovně tento návrh zamítnout. Pokud nebude toto doporučení akceptováno, doporučuji návrh zákona vrátit předkladateli k dopracování.

Děkuji za pozornost, ušetřil jsem 30 sekund.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Bohužel, jednací řád mi neumožní, abych vám těch 30 sekund připočítal někdy k dobru.

Je přihlášen pan poslanec Gjurič, pak pan poslanec Tollner a pak pan poslanec Krejsa.

Poslanec Andrej Gjurič: Vážný pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, co jsem chtěl k celé věci říci právně, legislativně, řekl jsem už před několika dny, protože takovouto dobu se táhne projednávání tohoto zákona ve sněmovně.

Právě proto, jak dlouho se děje to, co se děje, chci dodat přece jen několik slov.

Jde o to, poskytnout homosexuálním párům jakousi formu potvrzeného svazku. O to tady jde a to je potřeba říci rovnou. Jestli to bude možné, nebo nebude možné, jestli s tím souhlasím, nebo nesouhlasím, to je druhá věc, ale o to jde. Ptal jsem se mezitím proč.

Není to totiž dvojice jako každá jiná, jak se tu řada lidí zmiňovala, nebo menšina jako každá jiná, ale samozřejmě není to také dvojice manželská.

Manželství, aby splňovalo to, proč vzniká, má většinou tři atributy. Jednak je to plození dětí a dlouhodobá péče o ně, čili přesah své vlastní osobnosti, velice zvláštní vztah. Ten není v tomto případě naplněn. Druhá funkce je spolužití a vzájemné pomáhání, kooperace, odpovědnost, nezištná a samozřejmá, bezpodmínečná kooperace. Uvažte sami, zda by toto tady naplněno být mohlo. Třetí důvod, proč lidé do manželství, do trvalého svazku vstupují, je láska a náklonnost. Mít někoho, kdo právě mne osobně má rád, kdo se mnou cítí. Nejde tu jen o užší význam sexuální, ale prostě o výběrovost erotického a emocionálního vztahu a později, když manželství trvá nějakou dobu, možná i jen o výběrovost vztahu.

Tato potřeba je člověku naprosto imanentní. Mít někoho, kdo mne má raději než všechny ostatní a koho mám já raději než všechny ostatní. To je tak naprosto imanentní, že se objevuje i v izolovaných skupinách, které manželské nejsou, že si tam vybírají lidi někoho, kdo je jim bližší, někdo je jim vzdálenější. Láska je naprosto imanentní pocit, bez kterého se těžko obchází. O to zřejmě jde a to je ten motiv, o kterém tu mluvíme. Opakuji, můžeme s ním souhlasit nebo nesouhlasit, ale o to tu zřejmě jde našim homosexuálním spoluobčanům.

Úplné definici manželství tedy v žádném případě homosexuální pár nevyhovuje. To už jsem řekl. Typickou menšinou ale také není. Tady se někdo zmiňoval o tom, že by se to mělo ošetřit v souvislosti s ochranou menšin, protože prostě výběrový erotický prvek je tady obsažen. Požadavek souvisí s tím, co o homosexuálních dvojicích víme. Už to tady bylo několikrát zmiňováno. Bývala to vina, později snad smůla, teď je to prostě fakt.

Když srovnáme všechny tyto premisy, které jsem řekl, vychází, že nadále, stále k tomu můžeme zaujmout tři alternativní možnosti. Buď to úplně odmítnout, nebo navrátit pro legislativní problémy, nebo pokusit se legislativní problémy odstranit.

Skončím tím, čím jsem začal. Jde o to, jim poskytnout jakousi formu potvrzeného svazku, a teď jde o to, zda, zda vůbec a za jakých podmínek a nehrajme si na něco jiného.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Gjuričovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Tollner, a připraví se pan poslanec Krejsa.

Poslanec Pavel Tollner: Pane předsedající, dámy a pánové, jako studenta Teologické fakulty Univerzity Karlovy mne velmi vzrušuje, když o katolické teologii hovoří kolega Ransdorf.

Je škoda, že tady možná také nezaznělo, že pokoncilní církev je trochu jiná než ta v minulých stoletích. Možná je škoda, že se necituje třeba z modrého katechismu, kde se říká, že každý člověk musí přijmout a uznat svou sexualitu, že církev asi velmi striktně rozlišuje homosexuální orientaci a homosexuální a sexuální chování. Homosexuální orientace, jak to tu bylo mnohokrát řečeno, se týká možná těch 5 % osob a je asi od Pána Boha. A proti homosexuálním praktikám církev má své, říká, že jsou vnitřně nezřízené.

Je škoda, že se možná i z tohoto důvodu o tom nehovoří, ale hlavně je škoda, že se neříká, že církev vždy apeluje na to, aby se odstranila diskriminace jinak sexuálně orientovaných osob.

To asi k tomu, co pan kolega Ransdorf.

Když už jsem tady, neodpustím si krátkou poznámku k proběhlé rozpravě. Bude zase o tom. Nebyl jsem právě ve sněmovně, stejně asi jako kolega Dostál teď, když kolega Dostál - jak jsem zjistil ze záznamu - prohlásil, že projednávaný problém, tedy návrh zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví, se - pokud dobře cituji - možná dotýká i Řádu německých rytířů. Snad alespoň ti, kteří mu netleskali, mi dají za pravdu, že tento nactiutrhačný, možná trochu zlý a určitě nejapný žertík si těch 100 bratří a 300 sester řádu, kteří své životy zasvětili službě Bohu a službě nemocným, určitě nezaslouží, stejně jako si tento posměch nezaslouží ani 700 familiářů po celém světě. Je mi líto, že kolegu Dostála, jinak obhájce kdejakých práv a vzor tolerance, takto nečekaně opět přemohla jeho známá až osvícenská nesnášenlivost, která jej vždycky pravidelně přepadá v momentě, kdy jde o katolickou církev a náš slavný svatý řád, který je též její součástí, a stejně jako když jde o katolíky a konečně o vše, co jenom trochu páchne kadidlem. Jako by katolíci už dávno nebyli menšinou v této zemi. Pokud jde o mne, nerad bych nechal kolegu Dostála v nejistotě a při vší úctě k jinak sexuálně orientovaným dodávám s filmovým klasikem: "Buzerant rozhodně nejsem."

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Tollnerovi. S faktickou poznámkou vystoupí pan poslanec Ransdorf a připraví se pan poslanec Krejsa.

Poslanec Miloslav Ransdorf: Samozřejmě vím, že kolega Tollner je studentem teologie, a jistě tedy ví, od čeho se odvozuje slovo "student". Tedy jestliže se pan kolega Tollner snaží porozumět teologii, nechť se snaží dál a dospěje jistě k vyšší úrovni poznání, než kterou nám předvedl nyní, protože by nepochybně věděl, že otázka sexuality v křesťanské teologii procházela různými proměnami, a jestliže mi kolega Pleva před chvílí tvrdil - a myslíte si to, jak se zdá i vy - že se v případě svatého Augustina mýlím, tak nechť si přečte spis Contra manicheos, polemiku proti manichejcům, kde obhajoba této části lidského života nepochybně je. Kolego, jestliže jste studentem teologie, buďte práv názvu své současné činnosti, snažte se dál o vyšší úroveň pochopení a myslím si, že vám to silně prospěje.

Pokud jde o středověké polemiky, také vím, že se diskutovalo u scholastiků o tom, jak je možné hřešit s přírodou a proti přírodě. Vím to, ale myslím si, že tento kontext debat bychom měli nechat tam, kam patří, to znamená do nějakého dvanáctého, třináctého, čtrnáctého století, protože jinak bychom sem mohli také zavést debatu, která se správně nazývá v dějinách středověké filozofie debatou o prostorovosti inteligence, kterou ovšem lidé v běžné literatuře nazývají hádáním o to, kolik se vejde andělů na špičku jehly.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi. Pan poslanec Tollner rovněž hodlá vystoupit s faktickou poznámkou. Má k tomu příležitost. Pan poslanec Jiří Novák má náhradní kartu č. 16.

Poslanec Pavel Tollner: Myslím, že tato rozprava má trochu chybičku. Mluvil jsem o katolické církvi dnes a pan vysokoškolský učitel Ransdorf mluví o tmářství včerejška. To jen ten malý rozdíl. Jinak děkuji za dobré rady. Já vím, že se ještě musím mnohému přiučit.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. S faktickou poznámkou se přihlásil pan poslanec Hofhanzl.

Poslanec Čestmír Hofhanzl: Jděte k čertu, ctěné dámy, vážení pánové. Tato země má větší problémy.

Místopředseda PSP Jan Kasal: To byl pan poslanec Hofhanzl. V tuto chvíli vystoupí pan poslanec Krejsa, který je řádně přihlášen.

Poslanec Josef Krejsa: Děkuji. Pane předsedající, dámy a pánové, musím v úvodu pro stenozáznam přiznat konflikt zájmů při projednávání tohoto bodu, neboť nejsem homosexuál.

Tato sněmovna nebyla dosud schopna vytvořit řádné zákony pro policii, pro děti, pro ochranu lidí před zvířaty - v Praze velmi aktuální problém - a nyní se zabýváme zákonem, který je v rozporu nadřízeného zákona, jak by jistě potvrdil pan předřečník kolega Tollner, zákona přírody, neboť Bůh stvořil údajně Adama a Evu snad proto, aby z lásky opačného pohlaví vznikla budoucí generace. Nestvořil tedy jen muže a muže či jen ženu a ženu. Tento přírodní zákon se chystá tato ctěná sněmovna narušit. Jako bývalý lesní technik musím podotknout, že i zdravý srnec nehledá srnce, ale srnečku, jen tak mohou mít kolouška. Pokud je srnec pohlavně nemocný, projeví se to na jeho růžkách, a takový je na odstřel.

Dovolím si nesouhlasit a protiargumentovat i fyzikálním příkladem. Kolega Vrcha tvrdí, kolík do kolíku nebo zásuvku do zásuvky nikdo na světě nestrčí. Musí být vždy zásuvka neboli samička, do které se strká vidlička neboli sameček. Jinak to ve fyzice nejde. Žena se ženou či muž s mužem dítě nezplodí a děti, to je základ rodiny i základ státu.

Nejzávažnější věcí, která nastane přijetím předlohy tohoto návrhu zákona, je ta, že zásadně hrubým způsobem naruší chod budoucí generace. Homosexualitou, drogami, různými mafiemi, nabouráváním systému našeho školství, nabouráváním rodinných vztahů prostřednictvím sdělovacích prostředků, či prodejem sexuálních časopisů volně na stáncích pomalu všech prodejen. Toto všechno velmi nepříznivě ovlivňuje výchovu našich dětí, mladých občanů, tedy budoucí generaci.

Kdo má na tomto systému eminentní zájem? Jsou to právě naši sousedé Němci, kteří krvelačným vstupem jejich kapitálu narušují nejen náš spotřebitelský trh, ale i morální výchovu těch nejmenších a nejmladších, což je zdaleka nejhorší.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Krejsovi a vzhledem k tomu, že další přihlášení do rozpravy nejsou, rozpravu končím. Ptám se paní navrhovatelky, zdali hodlá vystoupit. Kývá hlavou, že ano, takže má slovo.

Pro ty kolegy, kteří sledují rozpravu ve svých kancelářích, chci sdělit následující, že v průběhu rozpravy zazněly návrhy na zamítnutí a navrácení k přepracování, a že se tudíž bude hlasovat, takže bych žádal, aby ti, kteří chtějí hlasovat, se dostavili do sněmovny.

Nyní má slovo paní poslankyně Rujbrová.

Poslankyně Zuzka Rujbrová: Děkuji, pane předsedající. Kolegyně a kolegové, po prvém dnu projednávání tohoto tisku jsem chtěla konstatovat, že není příliš lichotivé pro tento sbor, že rozpravu sledovalo daleko více těch, kterých se návrh týká, než těch, kteří o něm budou rozhodovat. Na druhé straně po dalším průběhu této rozpravy, musím říci, že chápu kolegy, kteří trávili čas rozpravy v kuloárech namísto toho, aby poslouchali školení z materiálu Parlamentního institutu, opakované čtení důvodové, případně zpravodajské zprávy.

Očekávala bych možná od některých kolegů více invence, kdy respektuji jejich odmítavý postoj k návrhu zákona, ale snad by si k argumentaci měli připravit jiné materiály než ty, které jsou souhlasné.

Rozprava k návrhu zákona o registrovaném partnerství nasvědčuje tomu, že námitky, které tady proti tomuto návrhu zákona zazněly, lze soustředit do dvou skupiny, z nichž zejména prvou pokládám za poměrně závažnou. Jsou to námitky, které ať už otevřeně, nebo skrytě svědčí o naší toleranci - pokud se budu vyjadřovat mírně - a o nadřazenosti většiny nad menšinou - jestliže budu otevřenější.

V naší historii i v nás samých je zakódováno přesvědčení, že svět je určen pro většinu. Ať už jde o stále diskutovanou problematiku romské menšinové komunity, nebo v minulosti třeba o Židy nebo o Galileje, vždy jsme přesvědčeni o své pravdě, protože právě my patříme k průměru, pohybujeme se v rámci většinového názoru bez ohledu na to, jestli fyzikální, přírodní nebo společenské zákony o několik desítek nebo stovek let později prokáží případný opak.

Nevím, z čeho naše sebevědomí pramení, obzvlášť když z historického pohledu jsme se museli mnohokrát červenat. Dnes pod tíhou vědeckých poznatků velmi neradi připouštíme, že někteří naši spoluobčané se od nás odlišují a že svoji odlišnost neměli sami žádným způsobem možnost ovlivnit. Dokonce víme, že podle statistik těchto občanů není zanedbatelné množství. Přesto ale budeme trvat na tom, že jsou to právě oni, kteří jsou jiní, a že oni se musejí přizpůsobit většině.

Myslíme si, že naše tolerance je dostatečná, když zavíráme oči nad tím, když se odlišují, a netrestáme je za to, co sami ovlivnit nemohou. Ale je právě toto tolerance? Jde skutečně o právo vyjádřit menšinový názor? Uvědomujeme si, že každá menšina velmi citlivě vnímá právě rozdíl mezi verbální tolerancí a mezi legalizací? Zkusili jste se vcítit do postavení člověka, který je nucen vnímat to, že se liší a že je pouze tolerován? Nebo do postavení rodiče, příslušníka většiny, který zjistí, že jeho dítě musí strávit celý svůj život ve světě, který si přiznáváme, jen když musíme?

Návrh zákona o registrovaném partnerství nezmění sexuální orientaci lidí, kterých se dotýká. Měl by pouze reklamovat jejich rovnost před zákonem, jejich právo se lišit a garantovat také nejzákladnější jistoty, mezi které patří opora v legálním partnerovi a práva, která s tím souvisejí.

Druhá oblast námitek, které zde zazněly - a jsou obsaženy i ve vládním vyjádření - patří do kategorie "ano, ale". Zákon přiznává s výjimkou práva na výchovu dětí homosexuálním partnerům stejná práva, jako mají manželé. Vládní legislativci jistě dostatečně pochopili, že odkaz na práva manželů je zde pouze legislativní zkratkou, která umožňuje promítnout zákon o registrovaném partnerství do jiných platných norem, a to nejen do těch soukromoprávních. To, co vyznívá právě z podtextu, byť to není vždy řečeno otevřeně, nezpochybňuje ani tak soukromoprávní nároky případných registrovaných partnerů, ale jejich práva vůči státu, ať už jde o nároky z oblasti sociálního zákonodárství, nebo o jiné nároky.

Ptám se, proč by lidé, kteří žijí v trvalém svazku - a znovu zdůrazňuji, že nejde o svazek, který by byl zcela srovnatelný s manželstvím - tyto nároky mít neměli.

Námitky, které poukazují na možnost zneužití ze strany jiných než homosexuálních osob, jsou z větší části bezpředmětné. Zákon nepřipouští aplikaci na spojení druh a družka. Pro ty, kteří v rozpravě poukazovali právě na to, že vztah druh a družka zde není staven na roveň vztahu homosexuálních partnerů, chci pouze poznamenat, že vztah druh a družka je v našich některých právních předpisech preferován podobně jako vztah manželský právě na rozdíl od vztahu homosexuálního. Navíc druh a družka na rozdíl od homosexuálů mají možnost svůj svazek v manželství naplnit.

Skutečně se domníváte, že dva vdovci ve snaze vylákat od státu sociální dávky se veřejně a v rozporu se skutečností přiznají v naší společnosti ke své homosexuální orientaci? Nebo se domníváte - a někteří z vás to naznačovali - že by homosexuálové měli svoji homosexualitu prokazovat? V tom případě se ptám, jakým způsobem. A proč by ji potom neměli prokazovat heterosexuálové.

Akceptuji námitky, které poukazovaly na možnost zneužití tohoto zákona při získávání českého státního občanství. Pouze poznamenávám, že stejným způsobem lze zneužít i institutu manželství, ovšem v tomto návrhu zákona, který by teprve měl být projednáván ve výborech, lze poměrně jednoduchým pozměňovacím návrhem právě tuto oblast blíže upřesnit.

Nechci dlouho zdržovat tuto sněmovnu od - jak zde bylo také poukazováno - důležitějších věcí. Chtěla bych vám pouze říci, že v této chvíli nerozhodujete o přijetí návrhu zákona. Rozhodujete pouze o tom, jestli jsme, nebo nejsme ochotni se o právech menšin bavit.

Chtěla bych vám říci, že i vám nebo vašim dětem se mohou narodit děti s homosexuální orientací. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Rujbrové. Ptám se, zda chce vystoupit paní zpravodajka poslankyně Orgoníková. Ano.

Poslankyně Hana Orgoníková: Vážený pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové, během rozpravy k návrhu zákona o registrovaném partnerství bylo cítit rozporuplné názory příčně politickými stranami. Bylo cítit i nechuť se tímto tématem seriózně zabývat. Můžeme strkat hlavu do písku, na situaci to nic nezmění.

Jde o naše spoluobčany, o lidi, kterým jejich dispozice, postoje a osobnostní charakteristiky neumožňují založit manželství a rodinu, a přesto chtějí žít v párovém vztahu. Vytvoření takového vztahu je založeno na vzájemné a souhlasné náklonnosti, emoční blízkosti a dlouhodobém přátelství. Tato forma poskytuje zúčastněným vzájemnou oporu i zajištění v krizových životních situacích i ve stáří a přispívá k dosažení a udržení integrity jedince.

Nazírání na homosexuální orientaci se v posledních desetiletích výrazně posunulo k tolerantnímu přístupu. Mělo by tedy být v celospolečenském zájmu, aby se tento relativně vysoký konsenzus společnosti na spolužití homosexuálních párů promítl i do naší legislativy.

Již jsem o tom hovořila v úvodu svého zpravodajského vystoupení a znovu opakuji: Tento zákon je zákonem o toleranci.

Pane předsedající, v rozpravě vystoupilo celkem 22 poslanců a poslankyň. Kromě podpory zákona padly návrhy na jeho zamítnutí, případě vrácení předkladatelům k přepracování. Navrhuji postupovat takto: Hlasovat nejdříve o návrhu na zamítnutí zákona. Pokud neprojde, hlasovat o vrácení zákona předkladatelům k přepracování. Pokud ani tento návrh nebude přijat, hlasovat o přikázání návrhu zákona k projednání ve výboru petičním, pro lidská práva a národnosti.

Pak bychom měli hlasovat o zkrácení lhůty k projednání zákona o 20 dnů, což navrhl pan poslanec Zvěřina.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Dámy a pánové, hlasovat začneme v 11.22 hodin. Odhlásil jsem vás a prosím o novou registraci.

V hlasování pořadové číslo 161 rozhodneme o návrhu na zamítnutí této předlohy. Hlasování jsem zahájil a táži se, kdo je pro. Děkuji. Kdo je proti?